Jak dlouho spolupráce trvá? Novým člověkem za 8 týdnů

Mohlo by se zdát, že je celé téma délky spolupráce zodpovězeno v náhledové fotografii tohoto článku. Osm týdnů. Někdo tuto informaci zhodnotí jako velmi dlouhý časový interval, jiní si zas nebudou moci na počátku jejich úvah o spolupráci představit, jak vměstnat 6 sezení do svých povinnostmi přetékajících kalendářů za tak krátkou dobu. Zbylá většina zcela jistě zajásá s vědomím toho, jak relativně krátký časový úsek postačí k tomu, aby se z jejich životů tiše vytratila přebytečná zátěž, ať už by měla jakoukoli podobu. Jak je důležité dodržovat přesný časový interval mezi sezeními? Lze jej v případě nutnosti výjimečně měnit? A konečně – jaké komplikace mohou nastat v případě, že se pravidelnost našeho setkávání naruší? Pojďme se na to společné podívat.

Pakliže patříte do prvních dvou skupin, které jsem zmínil výše, nezoufejte. Oněch osm týdnů je údajem průměrným, neboť je vždy počítáno s možností, že se z určitých důvodů jedno či dvě sezení nemusí odehrát v předem naplánovaném schématu. Vše se dá individuálně nastavit ke spokojenosti každého klienta. Vždyť tak koneckonců probíhají i konzultace samotné – neexistuje jediný člověk, k němuž bych v rámci svého studia hlubinné hypnoterapie přistupoval identicky. Není tedy důvod, aby byl organizační proces celé věci z tohoto přístupu vyňat. Má to však určité hranice, ale o tom se zmíním až později.

Zpravidla klienty při úvodním telefonátu upozorňuji na skutečnost, že ideálním intervalem našeho budoucího setkávání je jedno sezení týdně. Toto nastavení je náramně výhodné, a to hned ze dvou následujících důvodů. Zaprvé je pravděpodobnější, že si klient bude moci v rámci svého mnohdy nabitého časového programu najít jeden konkrétní den z celého týdne, kdy jeho pracovní či osobní aktivity dosahují nižších intenzit než jindy a je tedy pro něj pohodlnější zařadit na následujících šest týdnu naše setkávání do například nepříliš hektické středy. Druhý důvod je však mnohem zásadnější. Pokud jsme schopni být se vším hotovi za šest týdnů, pravděpodobnost, že bude celý proces úspěšný výrazně hraničí s jistotou.

Je-li v člověku dlouhodobě přítomen podvědomý vzorec či vzorce, které si klient stanoví za cíl přenastavit tak, aby ho v životě již zbytečně netížily, mají tyto proti nám hned na začátku jednu unfair výhodu. S velkou pravděpodobností trvají v člověku již dlouhou řadu let a mají tak na úrovní podprahového chování „nádherně vyjeté koleje.“ Naším úkolem je tedy v relativně krátkém čase intenzivní a hlavně aktivní prací obou zúčastněných tyto koleje odstranit z plánu, po kterém se lidská bytost svým vnitřním světem doteď pohybovala a nastavit nový (rozumějte efektivnější) způsob přepravy. Je tedy logické, že čím delší bude prodleva mezi jednotlivými sezeními, tím jednodušší bude pro staré vzorce zamezit svému nahrazení.

Za sedm let praxe úrazového chirurga mě napadá jedna pro naše téma hodící se analogie. Představte si pacienta po náročné operaci zlomeniny, řekněme, hlezenního kloubu. Před chirurgickým zákrokem byla veškerá tkáň jeho chodila, kotníků a distální části bérce vystavena negativním vlivům, jako jsou otok a s ním související omezení průtoku krve cévami. Kam neproudí krev, tam nelze dostatečně vyživovat buňky tkání. Tyto patologické procesy představují v našem příkladu ony „dlouho“ dobře vyjeté koleje. Uvozovky jsou zvoleny záměrně, neboť v případě akutní poruchy perfuze tkání se za dlouhý časový úsek považují minuty. Operační zákrok se podaří a v tomto bodě si v drtivé většině případů pacient myslí, že mu byla končetina lékaři zachráněna a jeho úkolem je tedy už jen čekat, „než se to všechno zahojí.“ Pravý opak je pravdou. Postoperativní péče představuje jednu z nejdůležitějších fází celého procesu hojení. Podle typu poranění a následného chirurgického zákroku je pacientovi naordinována (mimo jiné) pravidelná fyzioterapie. Zdůrazňuji slovo „pravidelná.“ Těžko si lze představit rehabilitujícího pacienta, co se na procvičení funkce operované končetiny dostaví jednou za půl roku, protože nemá dostatek času. Taková situace může skončit v lepším případě omezenou pohyblivostí v daném kloubu, v méně příznivém případě se lékařský tým musí uchýlit i k amputaci končetiny. Příklad z oblasti chirurgie uvádím proto, aby byl čtenáři lépe srozumitelný princip pravidelnosti v rámci jakékoli (spolu)práce, která má trvale napravit vzniklé škody, ať už se nachází na jakékoli úrovni lidské bytosti.

Pokud je klientův rozvrh méně flexibilní, ničemu neuškodí, pokud (ideálně pouze) jedno sezení proběhne v intervalu čtrnácti dní. I když toho nejsem největším zastáncem, je možné absolvovat všech šest sezení i v dvoutýdenních rozestupech. Jakmile je však klient toho názoru, že se v rámci spolupráce uvidíme jednou za měsíc a na nic to nebude mít vliv, zpravidla z takové spolupráce vystupuji.

V takovýchto (naštěstí ojedinělých) případech totiž klient může při každé další návštěvě vyjadřovat jisté pocity sklíčenosti a nespokojenosti, neboť jeho stav nemusel doznat žádného zlepšení. Aby taky ne, když nedodržuje podmínky spolupráce. A jelikož se mi morálně příčí požadovat honorář za práci, která nevykazuje výsledky, většinou na tomto místě naše setkávání ukončím. Rozhodnete-li se tedy pro podstoupení hlubinné hypnoterapie, ujistěte se, že si na všech šest sezení ve svém rozvrhu naleznete pravidelné časové okénko. Fakt, že to stálo za to, pocítíte hned poté, jakmile zjistíte, co vše se dá vyřešit za šest až dvanáct týdnů…