Jste skutečně šťastní? Nebo jste "šťastní," ale...?

Tento článek představuje stručné zamyšlení nad tím, jak člověk o tématu osobního štěstí bohužel stále ještě uvažuje. Je důležité, že se nemáte tak špatně jako jiní lidé ve vašem okolí? Je třeba býti striktně „pokorný,“ neboť máme být rádi aspoň za to, co máme? Nikdo přece nemůže mít všechno, není-liž pravda? Adoptovali jste tyto názorové vzorce? Ano? A jak je tedy možné, že vám stejně není do zpěvu?

Každou z výše uvedených vět slýchám v rámci úvodních rozhovorů s klienty na denní bázi. Smutné? Zajisté. Poznání faktu, že se podobnými formulacemi vyzbrojili jedinci, kteří by mohli na své životní cestě dosáhnout dále, než si aktuálně sami myslí, je však zjištěním ještě smutnějším. Lidé mohou mít slušnou práci, ale v partnerském vztahu nemají na růžích ustláno. Nebo mají naopak velmi chápavý, charismatický, mentálně zralý a zodpovědný protějšek (tato varianta se nevyskytuje téměř nikdy) a je to náplň jejich práce či vztahy na pracovišti, co je systematicky táhne dolů. Přidejte starost o děti, alergie, úzkosti, strachy, nedořešené emoce z dětství a máte ideální důvod, proč slovo „štěstí“ vymazat nadobro ze slovníku pro život potřebných pojmů. Zároveň je toto i bod, kdy se většina klientů objevuje u mých dveří.

Poslední zkušenost tohoto typu donutila mé obočí k setrvání v mocném zdvihu, a to ještě několik hodin po konzultaci, ve které byla následující věta pronesena s naprostou lehkostí a samozřejmostí její domnělé validity. Klientka poukazovala na fatální nefunkčnost jejího vztahu a celé toto zoufání završila tvrzením: „Ale když tak poslouchám svoje kamarádky, říkám si, že na tom jsem ještě dobře.“ Onu dámu očividně mé levitující obočí zaskočilo, a tak ještě na vysvětlenou dodala: „Vždyť nikdo nemůže mít všecko. Měla bych být ráda za to, co mám.“

Lidé si často myslí, že být spokojen a ztotožněn se svým nevyhovujícím životem, je společností/církví/rodiči vyžadovanou normou v momentě, kdy nám alespoň jedna životní oblast vzkvétá. Máte zdravé děti? Úžasné. Vaše úzkosti a strachy nejsou důležité. Jste vrcholným manažerem? Skvělé! Třetí bypass před dosažením padesátého roku života neřešte. A mohl bych pokračovat dále.

Bohužel jsem nucen se na těchto řádcích opět opakovat a zmínit, že skutečnost, kdy člověk vědomě odvrací zrak od svých potíží a jako rukojmí si bere to, v čem není aktuálně třeba činit žádné aktivní změny, vnímám jako nedostatek ochoty přiznat si, že mu život mává před očima pověstným červeným praporkem. Nechápejte mě špatně. Vždy je dobré a prospěšné zaměřit se v životě na to pozitivní a nevidět vše stále černě. Nenabádám čtenáře, aby ve svém životě vyhledával pouze to nepříjemné a pravidelně se tím trýznil. O tom zde však není řeč.

Lidé zkrátka v případech, o kterých zde mluvím, podléhají tzv. falešné pokoře. A falešná pokora není nic jiného než pravý alibismus. Tato slovní spojení jsou synonymy. Autority do nás vkládají svá moudra, nařízení a kázání o tom, že je třeba spokojit se s málem. A když víme, jak podvědomí pracuje, je nám jasné, jak jednoduše tato tvrzení přijmeme za fakt. Pokud má být součásti tohoto naprogramování stav, kdy lidská bytost snáší příkoří na úkor této domnělé pokory, a to ještě dlouhodobě a dobrovolně, nelze z mého úhlu pohledu o pokoře ani uvažovat.

Skutečná pokora člověku připomíná jeho dosavadní úspěchy, byť drobné – a učí ho nezpochybňovat jejich důležitost a vážit si jich. Zároveň však postrádá bariéru, která by nařizovala, že pokud se chce jedinec vyvíjet směrem k harmonickému životu, musí se krčit kdesi v koutě a přijmout to málo, co už od života dostal a dál raději žádné kroky vývoje nepodnikat. Naopak. Nejvyšším výrazem pokory je právě cesta za sebezdokonalováním se. Člověk tím s úctou přijímá daru života a činí vše pro to, aby v něm dokázal realizovat své sny a záměry.

S touto myšlenkou souvisí ona další pomýlená teze, že nikdo přece nemůže mít všechno. Opravdu si myslíte, že by nějaký člověk chtěl mít skutečně vše? Všechen vliv světa, všechny jeho peníze, všechny radosti, všechny nemoci, všechen smutek, všechnu zodpovědnost? Není to v lidské moci.

Štěstí přece neznamená mít vše. Pokud mohu přispět k tématu ještě jednou svojí osobní definicí, tak štěstí není ani pocit, není to ani stav přítomného či jakéhokoliv jiného okamžiku. Štěstí je možnost sdílení následků vašich dokonaných rozhodnutí. Dobrá úroda, znamenitý ročník. Nejvíc nešťastní jsme totiž zpravidla právě tehdy, když se k žádnému rozhodnutí neodhodláme. Stav našeho konta či dosažené vzdělání na této skutečnosti něco změní stejně těžko jako trvající manželství, kde ovšem nefiguruje nikdo, kdo by s námi naše úspěchy sdílel. Dovolte si činit už jen zdravá rozhodnutí a uvidíte, že na sebe sklizeň dobré úrody nenechá dlouho čekat. Konečně, mám to napsáno na dveřích. A co je psáno, to je dáno…