Klíčová úloha rozhodnutí v procesu životní změny

Pozornosti nikoho z nás zcela jistě neunikla skutečnost, že nás svět tam venku neustále nabádá k určité formě volby. Jaký bude váš nový telefon? Koho svým hlasem podpoříte v příštích volbách? Na jakou pláž se letos s rodinou vypravíte? Zdá se, že rozhodování tvoří v našich životech naprosto pevnou a někdy až nudnou součást, na jejíž samotnou existenci nemá smysl plýtvat čtenářovým časem. Rozhodnutí dělá každý. Nic na tom zkrátka není. Ale je to skutečně tak? Není totiž rozhodnutí jako rozhodnutí…

Připustíme-li, že pro naše bytí existují i zásadnější volby než to, jaké divadelní představení tento měsíc shlédneme, začnou se v tak triviálním procesu rozhodování dít zajímavé věci. Co když se chci změnit? Zpravidla to vyžaduje více času než „swajpnutí“ doleva, celou věc je třeba z gruntu promyslet a…no…chci se vůbec změnit? Tuto otázku by si měl položit každý, kdo energicky udeří pěstí do stolu se záměrem přenastavit svůj - mnohdy ne úplně vyhovující - život do kvalitnější podoby. Máte zdravotní či psychické potíže? Ano? Že je pak ta odpověď na výše uvedenou otázku tím pádem jasná? Ano, ano, tisíckrát ano! Chci se změnit. Kdo by přece chtěl žít nekvalitně a bez pocitu spokojenosti?

Po prvotním záchvatu heroismu nastává v procesu rozhodování obvykle fáze plánování. A zde to zpravidla začíná skřípat. Na rozdíl od nevhodně zvoleného filmu v kině, jehož mizerná kvalita vás připraví maximálně o dvě hodiny života, rozhodnutí začít přetvářet sám sebe si vyžádá daleko vyšší cenu, a sice zodpovědnost a odvahu k akci! Jako příklad si s dovolením vypůjčím modelovou situaci, kterou velmi často ve svých rozhovorech uvádí psycholog Jordan Peterson. Máte nepořádek v pokoji? Je vám z toho špatně? Rádi byste čisto a útulno? Znamenitě. Tak se zvedněte a začněte uklízet!

No, ale co když mi úplně tato nepříjemná, zdlouhavá a obtěžující činnost odstraňování nepořádku tak úplně nevyhovuje? Ano, na ten binec se už nemohu dál dívat, ale jsem trochu líný… Konečně, aktuální vzezření mého bytu tomu nasvědčuje. Moment! Mohu si najmout úklidovou službu a tím se můj problém hravě vyřeší! Vrátíme-li se zpět od domácího nepořádku k nepořádku v lidských životech, můžeme v rámci jisté myšlenkové zkratky dojít k závěru, že se lze přece svěřit do péče odborníků, a ti nám – stejně jako úklidová firma – dají život zase hezky do pořádku. Ať už je tato forma sebeklamu zpracována vědomě stylem: „Platím, tak se o mě starejte,“ nebo se utvoří v úrovni podprahového uvažování, považuji za nutné před její adopcí důrazně varovat! Pravé rozhodnutí nelze učinit za vás. Toto téma úzce souvisí s aktivním přístupem klienta ke spolupráci a vzhledem k rozsahu tohoto textu o něm bude pojednáno samostatně v jednom z následujících článků.

Z mé osobní praxe bývá často toto nepříjemné klání na poli nedostatečně přijaté zodpovědnosti a z ní pramenícího ne-rozhodnutí podporováno užíváním sloves, která v mluveném projevu signalizují absenci touhy či ochoty se konečně rozhodnout. Konkrétně se jedná o slovesa „snažit se“ a „zkoušet.“ Volba slov není spojena pouze se záměrem dorozumět se mezi sebou. Podvědomá složka hraje v tomto procesu tvorby verbálního signálu svou důležitou roli, a proto se v podobných případech mohou vyskytovat často výše zmíněné výrazy. Z hlediska racionálního daný člověk míní, že slovesem „snažit se“ vyjadřuje své maximální úsilí ke změně, která ještě jaksi nenastala. To se dá však v českém jazyce vyjádřit adekvátnější větou: „Dělám vše, abych dosáhl svého cíle.“ Je zajímavé, že praktický každý, kdo to s rozhodováním z různých důvodů nemyslí vážně, použije raději sloves snažit se či zkoušet. Podvědomí totiž nelže a dobře ví, že daný člověk nepodniká ani zdaleka všechno, aby jeho stav doznal zlepšení. Proto jsou následně do věty podprahově nabídnuta odpovídající slovesa, která tuto vnitřní skutečnost lépe vystihnou, a to s (pod) vědomím faktu, že snažit se reprezentuje proces, kdy daná osoba setrvává ve snažení, tedy bez možnosti (a chtění?) dosáhnout předem stanoveného cíle.

Z hlediska větné skladby a gramatiky se jedná o slovesa, která existují pouze ve vidu nedokonavém. Již z principu nám označují pouze takové děje, které mají tendenci stále trvat. Naproti tomu slovesa „rozhodnout (se)“ či „změnit (se)“ náleží k vidu dokonavému. Změna stavu, akce. Proběhnuvší a ukončená. Míní-li čtenář namítat, že i snaha sama se cení, pak mu pohotově odpovím, že má naprostou pravdu. Možná snad jen doplním, že pokud je snaha to, co se cení, je pouze výsledek tím, co se skutečně počítá. Budu-li po přečtení těchto řádek nařknut ze slovíčkaření, věřím, že to nebude ani poprvé, ani naposled.

Tak či tak. V případě, že se kdykoli v životě budete rozhodovat o změně svojí budoucnosti, zaměřte se pozorně na skutečnost, zda se chcete změnit doopravdy a podniknout k tomu patřičné (a mnohdy nevratné!) kroky, nebo zda vás pouze chronicky vyčerpává to, jakým způsobem žijete, ale nějak si nedokážete představit, že byste opustili „starého sebe.“ Zvolit si červenou kapsli není cesta pro každého. Rozhodnutí máte ve svých rukou…